Svět podle Klusáka aneb proč jsou na světě režiséři...

Vít Klusák uvedl "dokument" Svět podle Daliborka. Hrdina nápadně připomíná Kazmovu absurdní a přehnanou postavičku z Prostřena. Většina scén je dle slov režiséra rekonstruovaná. Dokument? Ale běžte, spíše Svět podle Klusáka! 

V lednu se režisér Vít Klusák na Facebooku ohradil proti, dle mého názoru zcela nevinné, čítankové básničce Maminka Jiřího Žáčka: "K cemu jsou kluci na svete? Aby psali takovyhle debility. (Citanka pro 2. rocnik, Cteme s porozumenim, nakl. Nova skola Brno, vydano: 2015!!!)"

V Karlových Varech pak minulý týden uvedl svůj údajný dokument Svět podle Daliborka a mě analogicky napadá:"K cemu jsou reziseri na svete? Aby tocili takovyhle agitacni debility. A jeste za nase penize" (jelikož koproducentem filmu je Česká televize. Ano ta, která uvádí, že islámská modlitba 5x denně vás zbaví bolestí zad nebo pro pořad Déčka hledá arabské, vietnamské a černošské děti nebo vysílá "skutečnou pohádku o Sněhurce", která měla jednu velkou vadu - bílou pleť (zatímco její děti už byly po sňatku s černochem krásně hnědé).

Ale abych se dostal k meritu věci. Zhlédl jsem rozhovor s Vítem Klusákem na DVTV (celý zde), kde padla řada zajímavých věcí, které bych rád zmínil.

Ač jsem film zatím neviděl (časem se podívám a rád se případně Klusákovi omluvím), tak trailer a řada rozhovorů s režisérem, dle mého, zcela napovídá, o smyslu snímku. Výstižně to shrnul jeden z uživatelů na CSFD: "To takhle Vítek našel člověka, který není úplně duševně v pořádku. Natočil o něm film a pustil ho do světa s vyzněním, že všichni, kdo nemají ty správné a žádané pokrokové názory a naopak mají na něco podobný pohled jako hlavní protagonista, s ním patří do stejné sorty. Tohle už není odpad. To je vrchol ubohosti, zbabělosti a argumentační impotence."

Ostatně kdyby chtěl Klusák natočit o skutečném náckovi, tak se asi nebude ploužit po Prostějově, ale zajde třeba v Praze na nějaký drsný koncert nebo za některými fotbalovými huligens. Ale na to by asi pan režisér odvahu neměl. 

V rozhovoru pro DVTV Klusák například uvádí: „Já jsem to dělal tak, abych měl pocit že zase zkouším něco novýho a abych byl co nejpřesnější a nejvěrnější tomu, co jsme tam našli. A takhle jsme tomu podřídili i tu dramaturgii ve střižně, že všechny falešnější momenty nebo naše intervence, který byly zbytečný, jsme se snažili odřezat. Takže to natáčení třeba mohlo působit inscenovaně a chápu, že ty postavy o něm teď tak mluví, ale ten film je pečlivým výběrem toho, co odpovídá jejich každodenní realitě.“

Je na pováženou, že pan režisér v dokumentu pečlivě vybírá to, co odpovídá každodenní realitě. Problém je, že film on prezentuje jako dokument - zatímco sám přiznává, že řada (většina) scén je rekonstrukcí momentů, které se už staly - nebo v některých případech dokonce, které by se snad takto stát mohly (Štědrovečerní večeře). Jakkoliv se pan režisér trvá na tom, že jde o situace, které sám viděl nebo o kterých mu aktéři řekli, zkrátka nemůže popřít, že se jedná o (re)konstrukci, tedy hraný film.

Nebo jinde říká: „To je rekonstruovaný dialog, který mezi nimi proběhl. V tom filmu jsme pracovali formou rekonstrukce, nikoli inscenace.“

Potvrzením, že o dokument nejde, může být rovněž "smlouva", kterou získal Martin Veselovský (a o němž Klusák tvrdí, což zřejmě může být pravda, že měl Dalibora krýt v případě možného trestního stíhání):

„Máme v ruce tenhle ten dokument. To je dopis, který poslal dramaturg České televize, která je koproducentem vašeho filmu, Dušan Mulíček právě tomu Daliborovi na jeho žádost a v tom se píše kromě jiného: Česká televize je koproducentem hraného filmu Svět podle Daliborka. Nejde o dokument ani publicistický útvar, ale o stylizovaný polohraný snímek, který si neklade za cíl věrně zachycovat realitu. Jak tomu mám rozumět?“

Klusák pak v první chvíli řeší to, že tento dokument přece neměl nikdo vidět: „Myslím si, že je problematické, že ten papír máte, protože tím papírem měl disponovat pouze Dalibor a je to součástí naší dohody, o které jako nemělo se mluvit. A tak vy to máte pravděpodobně od Dalibora. V tu chvíli on jaksi porušuje naši dohodu, tak já bych zase mohl k tomu říct to svoje, ale nevím, jak jste se k tomu dobrali.“

Nebo u další scény Klusák reaguje na redaktora u scény týkající se slovenského pogromu na Romy:
Veselovský: „Tohle je matka Daliborka. To je její přítel“
Klusák: „Líčí toho přítele, ano.“
Veselovský: „No líčí, ona mu maže obličej Nutelou, ne?“
Klusák: „No protože Dalibor říkal: já ale nemám ty maskovací barvy. A já jsem mu říkal, když krev nahrazuješ kečupem, tak pojď si tady pomoct taky jinak... Dílem to byl nápad Vladimíra, že by byl rád, kdyby se to nějakým způsobem do toho filmu natočilo, to co on zažil. A já jsem říkal, no tak, když Dalibor točí ty svoje hororový výjevy, tak pojďme to dát nějak dohromady, ale v téhle scéně jsme třeba s volbou toho prostředí jsme pomohli my.“

Takže další zcela vymyšlená (dokonce ani ne zrekonstruovaná) scéna. A tak se dá pokračovat do aleluja. Ač se Klusák ohání autenticitou, tak zkrátka asi žádná scéna autentická není - většina je rekonstruovaná nebo vymyšlená ve víře v soulad s každodenní Daliborovou realitou.

Skvostem pak je zřejmě scéna konfrontace Daliborka coby popírače s přeživší holocaustu v Osvětimi. Tu jsem neviděl, ale píše o ní řada recenzentů a mluví o ní i sám Klusák. V té on sám jako deus ex machina vystupuje z pozice režiséra před kameru a káže Daliborovi, "co si to jen dovoluje" - ač ho do situace sám jako pan loutkář vystavil.

Jinde se zase redaktor ptá: „Tohle je dokument?“ A Klusák odpovídá: „No, víte co, mě trošku štve taková ta. Škoda, že i ta česká odborná veřejnost vnímá jako dokumentární film tak rigidně, že prostě by to mělo být blíž publicistice… Ty hranice jsou podle mě širší.“

Jsem pro to neustále posouvat hranice, ale je také třeba nazývat věci pravými jmény a nelhat, pane Klusáku. Pojmenujte příště svůj hraný film Svět podle Klusáka a neřeknu půl sova.

"Ze všech umění je pro nás film uměním nejdůležitějším," řekl kdysi Lenin a jistě by měl s Klusáka radost.