Opravdová láska je, anebo není. Nic mezi. Uprostřed jen tma a ticho

Skutečnou lásku nevysvětlíš rozumem. Nerozebereš ji jako větnou stavbu, matematický výrok nebo částici hmoty. Není o argumentech. Je o citu. Můj pohled.

Když o někom řeknete, že ho milujete, protože je krásný, vtipný, empatický, obětavý, sportuje, umí vařit, je bohatý a stará se o vás jako o drahokam… tak, alespoň podle mě, nejde o jádro pudla – teda lásky, ale o její zdůvodnění. O elementy, které jsou „on top“ – navíc.

A když časem některý pomine… Zažili jste a viděli spoustu vztahů…

Skutečná láska tkví v tom, když řeknete: je to lopata, pije, kouří, zahýbá mi, nenašetří nic navíc, obléká se jako hastroš, v noci chrápe, ráno chrchlá, všechno mu trvá a nevypadá jako Belmondo, ale já ho mám zkrátka ráda a nedokáži si představit, že bych se probouzela vedle někoho jiného…

Ano, přeháním. Ad absurduju. Ale někde tam je podle mě klíč. Někde tam pod povrchem. Nelze ji uchopit, vysvětlit rozumem, sevřít do dlaně jako kopretinu nebo rozebrat na atomy.

Lásku je třeba cítit. Buď je, anebo není. Nic mezi.  Uprostřed jen tma a ticho.